Rodina Žigova

Romská historie

Stručné dějiny

Přehled dějin Romů do roku 1989
 
Původ Romů a jejich příchod do Evropy
 
Problém pravlasti a původu Romů nebyl po dlouhá staletí po jejich příchodu do Evropy spolehlivě vyřešen. Na jejich indický původ poukázal jako první v roce 1763 I. Vályi pocházející z tehdejších Uher. Na základě srovnání dialektu, jímž mluvili indičtí studenti na univerzitě v Leydenu a romštiny, kterou znal z Uher došel k závěru, že pravlastí Romů je pravděpodobně Indie. Od raného středověku přitom v Evropě panovala představa o egyptském původu Romů. Dokladem toho může být záznam německého kronikáře z období kolem roku 1350, kdy Ludolph von Sundheim napsal: “Říkají jim Egypťané, neboť pocházejí z rodu faraonů“.

Přesná datace migrace Romů z jejich pravlasti není možná pro nedostatek historických pramenů k této události. Nicméně bývá uváděno, že Romové Indii opouštěli ve 3. - 5. resp. 5. - 9. století. Jejich cesta vedla přes území Persie, odkud se zachoval záznam, jehož autorem byl perský básník Firdausí, ve kterém se praví, že perský vládce pozval do své země na 10 000 poddaných indického panovníka nazývaných Luriové, kteří měli za úkol hudbou a zpěvem bavit poddané v Persii. Romové zřejmě netvořili jednotný migrační proud a k jejich odchodu z Indie docházelo v několika vlnách a z různých oblastí.

Nejprve jsou romské skupiny zaznamenány na území dnešního Iránu, odkud pokračovaly v migraci dále na západ. Na území malé Asie se jejich cesty rozdělují. Část putovala zřejmě přes severní Afriku na Pyrenejský poloostrov, kam Romové přišli snad během 9. - 10. století. Hlavní směr migrace pravděpodobně směřoval na Balkánský poloostrov, kam Romové postupně pronikají asi v 10. století. Na své cestě se Romové na různých místech usazují a potomci těchto migrantů dnes tvoří romské osídlení v Sýrii, Arménii, na Pyrenejském poloostrově atd.

Evropské označení pro Romy - Cikáni je svým vznikem spojeno právě s jejich pobytem na území Byzantské říše. Pojmenování Cikán je odvozeno z řeckého slova „Athinganoi“. Tímto slovem byli Romové označeni ve 12. století. Původně byli takto byzantskými kronikáři označováni příslušníci křesťanské heretické sekty, která působila na Balkáně asi v 10. století. Pojmenování mělo pejorativní charakter, protože označovalo heretiky - odpadlíky od pravověrného křesťanství. Z tohoto řeckého pojmenování potom vznikl v jednotlivých evropských jazycích ekvivalent ve formě, Cikán, Zigeuner atp.

Na území západní a střední Evropy se Romové objevují pravděpodobně již ve 13. - 14. století a zcela nepochybně potom v 15. století. Podle pověstí přivedl první Romy uherský král Ondřej II. již v roce 1219 ze své výpravy do Jeruzaléma. V roce 1322 je zaznamenán pobyt Romů v okolí Spišské Nové Vsi na Slovensku . Za první zmínku o Romech v českých zemích byla považována zmínka v tzv. Dalimilově kronice z roku 1314, kde se mluví, v souvislosti s mongolským vpádem do Evropy v roce 1242, o tzv. Kartasích. Zda jde ovšem právě o Romy, není vůbec jisté. Další zmínkou o Romech v českých zemích může být zápis v popravčí knize pánů z Rožmberka, kde je v souvislosti s výslechem na útrpném právu jistého Vachka zapsáno, že členem jedné loupeživé skupiny byl také „Cikán črný, pacholek Ondřejóv“. Ovšem i tento zápis je zpochybnitelný v tom smyslu, že se jedná pouze o přezdívku. Jméno „Cikán“ bylo na počátku 15.století užívané i v šlechtických kruzích. Například v roce 1421 používal přezdívku Cikán purkrabí rožmberského hradu Vildštejna.

Za první nespornou zmínku o Romech na území českých zemí je pak pokládán zápis zařazený do Starých letopisů českých, který je datován do roku 1416 resp. 1417 („Také toho léta vláčili se Cikáni po zemi české a lidi mámili“).

V době svého příchodu do střední a západní Evropy byli Romové přijímáni v souvislosti s tzv. egyptskou legendou o svém původu kladně. Podle této středověké legendy Romové za svého pobytu v Egyptě odmítli poskytnout útočiště prchající Svaté rodině před Herodesem a pro tento hřích jsou proto odsouzeni k putování po světě, jako k formě pokání. Někteří badatelé spatřují kořeny přesvědčení o egyptském původu Romů ve faktu, že na území Byzantské říše, především na Peloponésu, existovalo míst nazývané Malý Egypt, kde je zaznamenán pobyt Romů. V záznamech italských, francouzských a německých cestovatelů se píše, že už ve 14. století byla u města Modonu (přístav na epirejském pobřeží) rozsáhlá kolonie usedlých (!) cikánských kovářů, ševců, tkadlen, kteří ve svém řemesle byli velice zruční. Pro migraci Romů do střední a západní Evropy sehrály zřejmě klíčovou roli nájezdy Mongolů, Tatarů a Turků, které destabilizovaly situaci v jihovýchodní Evropě.

O poměrně dobrém prvotním přijetí Romů svědčí mj. fakt, že císař Zikmund Lucemburský vydal dva ochranné glejty pro skupiny Romů pod vedením vlastních „vojvodů“. První z těchto ochranných glejtů byl vydán na kostnickém koncilu v roce 1417 a druhý byl vydán pro skupinu pod vedením „vojvody“ Ladislava na Spišském Hradě 17. 4. 1423. Podle tohoto ochranného glejtu měli poddaní i vrchnost zajistit bezpečnost Romů při jejich putování. Vojvoda Ladislav dostal od císaře právo řešit přestupky uvnitř své skupiny bez zásahu vnějších autorit. Touto formou tak byla v rámci této skupiny zajištěna soudní autonomie, která se ovšem nevztahovala na přečiny zaměřené vůči okolní společnosti.

Zdroje obživy Romů v tomto období nejsou přesně známé. Šlo zřejmě o provozování řemesel jako bylo např. kovářství a další zpracování železa, popř. další řemesla, která bylo možné vykonávat při kočovném způsobu života. Dalším zdrojem příjmů mohla být různá hudební a artistická vystoupení spolu s „čarováním“ tj. hádáním z ruky nebo léčením lidí i zvířat. Například během vlády Vladislava II. (1471-1516) byli Romové usazení v Uhrách proslulými výrobci zbraní a dalšího válečného materiálu pro vojnu s Turky.

Postavení Romů ve střední a západní Evropě se začalo měnit od počátku 16. století, kdy byl započat proces jejich pronásledování, který vyvrcholil v 18. století. Důvodem ke změně postavení Romů byly turecké výboje. Zatímco v Uhrách resp. na Balkáně, kde tyto boje probíhaly, nebyla  proti Romům přijímaná vyhošťovací nařízení a Romové se na těchto bojích aktivně podíleli, tak ve střední a západní Evropě byli v souvislosti s tureckými výboji označeni za špehy v žoldu Turků. Podnětem pro toto obvinění byl zřejmě kočovný způsob života a antropologická odlišnost. V renesanční společnosti byla tmavá barva kůže považována za neestetickou. Navíc přicházejí Romové do společnosti, ve které je řemeslo a obchod kontrolováno jednotlivými cechy a nenacházejí tak uplatnění jako řemeslníci. Nemožnost tohoto uplatnění potom zřejmě vedla u některých jednotlivců k nelegálním způsobům obživy (především drobné krádeže). Vzhledem k antropologické odlišnosti potom snadno vzniklo přesvědčení o nepřijatelnosti pobytu Romů v jednotlivých evropských zemích.

Jednou z prvních zemí, která se pokusila Romy vyhostit se stalo Španělsko v rámci probíhající reconquisty. Romům usazeným ve Španělsku bylo podobně jako Maurům a Židům nařízeno opustit zemi v letech 1492 a 1499. V roce 1500 vydal německý císař Maxmilián I. na sněmu v Augsburku edikt nařizující, aby se Romové v Německu usadili nebo opustili zemi.

V českých zemích na tento vývoj jako první zareagovaly moravské zemské sněmy, které v roce 1538 vydaly nařízení o „výhostu“ Romů ze země. Český král Ferdinand I. Nařídil ve svých mandátech z let 1545 a 1549 vyhoštění Romů ze země a odevzdání všech zbraní, které vlastnili. Je nutno podotknout, že v tehdejší společnosti bylo nošení zbraně běžnou záležitostí, a málokdo se vydával bez sekery nebo nože za pasem,  eventuálně se střelnou zbraní,  na jakoukoliv cestu.

Jednotlivá nařízení a mandáty byly vcelku neúčinné, vzhledem k tomu, že Romové neměli kam odejít, protože v sousedních německých zemích platila obdobná nařízení. Místní obyvatelé zřejmě v některých případech brali právo do vlastních rukou, protože v roce 1556 vydal Ferdinand I. mandát, ve kterém zakazoval topení romských žen a dětí a přikazoval jejich využití k práci.

Další zhoršení postavení Romů v českých zemích přinesl konec 17. a první polovina 18. století. V roce 1697 vydal Leopold I. patent ve kterém  prohlásil Romy za „vogelfrey“, což znamenalo, že kdokoliv mohl Romy beztrestně zabít, protože tito stojí mimo právní ochranu. S počátkem 18. století je zřetelná především snaha státní moci po trestání Romů „legálními“ tj. státněmocenskými prostředky. Na hranicích českých zemí jsou na počátku 18. století instalovány varovné tabule s vyobrazením trestů pro „do Čech se vluzující Cikány“. Romové byli trestáni za „cikánskou chůzi“, bez ohledu na to, zda se dopustili nějakého dalšího přestupku. Celkem bylo v letech 1694 - 1763 uskutečněno v českých zemích celkem 527 těchto procesů, ve kterých bylo standartním trestem pro muže oběšení a pro ženy uřezání ucha a vymrskání kolem pranýře spojené s deportací na zemské hranice. Při druhém dopadení byly na hrdle trestány i ženy. Od 40. let 18. století byl jako trest ukládány nucené práce na stavbě pevností. Děti byly odebírány a dávány na výchovu do poddanských rodin.  Většina z těchto procesů se uskutečnila v Čechách. Na Moravě byla situace pro Romy příznivější. Mezi typická příjmení českých Romů v této době patřila jména Růžička, Charvát, Petržilka atp.

Drastické tresty se ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovali, bez jakékoliv alternativy. Dochované výslechy dopadených Romů ukazují, že mnoho z nich se narodilo v Českém království a tuto zemi považovali za svůj domov. Navíc pronásledování zintenzívnilo pohyb romských skupin, které se postavením mimo zákon staly prakticky nekontrolovatelné. V souvislosti s budováním osvícenského absolutismu, zosobněného v českých zemích Marií Terezií a Josefem II., došlo v posledním dvacetiletí 18. století k pokusu o úředně nařízené usazení Romů.

Marie Terezie zprvu pokračovala v tvrdé represivní protiromské politice. V roce 1749 nařídila panovnice vyhoštění Romů spojené se zmrskáním. Represe této panovnice byly uplatňovány až do roku 1761. O nový přístup k Romům se pokusil až její nástupce Josef II. V roce 1784 nařídil usazení Romů na majetku tzv. náboženského fondu. Pokus o sedenterizaci Romů probíhal především v tehdejších Uhrách. Cílem byla asimilace Romů a jejich přeměna na rolníky. V rámci přijatých opatření měly být jednotlivé romské rodiny usídleny ve vsích, kde je tamní obyvatelstvo nemělo nazývat jako dosud „Cikáni“, a na místo toho byli pojmenováni jako „Noví Maďaři“ popř. „noví sedláci“. Takto usazení Romové měli být přejmenováni, aby se zbavili typických romských příjmení. Dále měli tito noví usedlíci zakázáno užívat romštinu a nesměli také používat tradiční romský oděv. Děti mezi 7 - 12 rokem měly být dávány na převýchovu do neromských rodin. Tyto aktivity byly vyvíjeny pouze v Uhrách a českých zemí se dotkly částečně na Moravě. V Čechách se neprojevily tyto snahy vůbec. Na Moravě tímto způsobem vzniklo romské osídlení v Bohosoudově na Jihlavsku a v Oslavanech u Brna.

Smutným dokladem vztahu většinové společnosti k Romům se stal v roce 1782 tzv. Hontianský proces na území Slovenska. V tomto procesu bylo na 170 Romů obviněno z kanibalismu. Na 40 z nich bylo skutečně popraveno a dalším zachránila život pouze skutečnost, že se jejich domnělé oběti objevily živé a zdravé.

Zatímco josefinský pokus o usazení Romů nepřinesl v českých zemích prakticky žádné výsledky, tak především na Moravě začalo již v době nejtvrdšího pronásledování Romů jejich usazování na panstvích některých šlechtických rodů. Zvláště aktivní v tomto ohledu byly rody Kouniců a Lichtensteinů na jihovýchodní Moravě. Již před rokem 1698 přichází na uherskobrodské panství hraběte Dominika Ondřeje Kounice rodina romského kováře Štěpána Daniela. V roce 1783 potom žilo v okolí Uherského Brodu a Uherského Ostrohu podle provedeného soupisu celkem 99 Romů ve 23 rodinách. Mezi typická romská příjmení patřila na Moravě příjmení Daniel, Ištván, Malík a Holomek. Na tyto Romy se nevztahovala represivní nařízení s výjimkou asimilačních, protože měli zapovězeno používat romštinu a typický romský oblek.

Důležitějším než josefinský pokus o usazení Romů se staly spontánní pokusy jednotlivých romských rodin o usazení se v jednotlivých obcích. Romové byli v průběhu 19. století trestáni především pro porušování nařízení týkající se tuláctví a potulky. Základním problémem se pro Romy stávala otázka domovské příslušnosti. Snahy o spontánní usazování se datují v jednotlivých místech jihovýchodní Moravy od poloviny 19. století i přes odpor místních obyvatel a pogromy na tyto pro obce nežádoucí usedlíky. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě byl regionálně omezen. V Čechách k tomuto procesu nedocházelo. Tato situace byla způsobena zřejmě především sousedstvím se Slovenskem, kde již žila stabilizovaná a  usazená romská komunita.
 

Situace za první republiky
 Počáteční období perzekuce Romů v Protektorátu Čechy a Morava bylo poznamenáno prvorepublikovou praxí v řešení tzv. cikánské otázky. Zákonná opatření i praktické provádění této politiky vycházely především ze zákona č.117/27 Sb. z 15.7.1927 o potulných cikánech.

Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 společně s bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Československá úprava „cikánské otázky“ patřila k nejdůslednějším a byla ve 30.letech dávána za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích věnovaných této otázce. Iniciátorem k přijetí tohoto zákona se stala především agrární strana, jejíž předseda Beran se stal v pomnichovské republice ministerským předsedou.

Na základě  zákona o potulných cikánech vedlo četnické pátrací ústředí v Praze evidenci všech osob, které byly označeny za potulné cikány nebo osoby žijící po cikánském způsobu. Osoby na něž se zákon vztahoval byly charakterizovány jako „cikáni z místa na místo se toulající a jiní tuláci práce se štítící“. Takto označeným osobám starším 14.let byly vydány tzv. Cikánské legitimace, obsahující mj. osobní data, popis osoby a otisky prstů. Na základě prováděcích předpisů pak měli držitelé Cikánských legitimací zakázán přístup na určitá území (např. lázně , obvody velkých měst atp.). V tehdejší Evropě se toto opatření nejevilo nikterak mimořádným. Důvodem bylo značně rozšířené povědomí o potulných Cikánech jako o asociálním popř. kriminálním elementu. Pro vybudování evidence byl nařízen soupis uskutečněný policejními orgány v roce 1928, do něhož bylo zahrnuto celkem 36 000 osob, kterým byly vydány Cikánské legitimace evidované četnickým Ústředím pro evidenci potulných cikánů. Mnohým Romům byly Cikánské legitimace vydány přesto, že žili usazeně. Důvodem byla především nechuť jednotlivých obcí poskytnout domovské právo tam usazeným Romům.

V tehdejším Československu žilo před rokem 1938 asi 70 - 100 000 Romů. Drtivá většina z nich byla usazena na Slovensku. Oficiální statistiky udávaly nižší počty Romů s domovskou příslušností na území tehdejšího Československa.  Podle sčítání provedeného v letech 1922 - 24 bylo na území Československa celkem 56 266 Romů, z toho v Čechách 579 osob a na Moravě a ve Slezsku 2 139 osob. Slovenští Romové tak tvořili největší skupinu Romů. Druhou skupinou byla skupina českých a moravských Romů. Ti se mezi sebou odlišovali především způsobem života. Zatímco moravští Romové žili polousazeně nebo usazeně koncentrováni v romských osadách na jihovýchodě Moravy (Oslavany u Brna, Svatobořice, Bohosoudov u Jihlavy, Strážnice atd.), tak čeští Romové téměř bez výhrady kočovali a byli také početně slabší skupinou. Typickými příjmeními českých Romů byla příjmení jako Růžička, Richter atp. Na Moravě se nejčastěji vyskytovala příjmení Daniel, Holomek a dále Herák, Ištván, Kýr a Murka. Jednotlivé skupiny Romů byly doplněny maďarskými Romy žijícími na jihu Slovenska a Sinty (němečtí Romové), kteří se zdržovali v německy mluvícím prostředí v severních Čechách popř. v dalších místech obývaných německy mluvícím obyvatelstvem.

Mezi předválečné způsoby obživy patřily stále tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství popř. různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Vzhledem k sezónnosti těchto zaměstnání byly v některých případech prostředky pro obživu zajišťovány drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů byli v Čechách nejpočetněji zastoupeni hudebníci a drobní obchodníci. Na Moravě převládali mezi Romy příležitostní dělníci a nádeníci. Profesní zaměření tak souviselo s usedlým nebo kočovným způsobem života.

I přes diskriminační zaměření zákona č.117/27 o potulných cikánech probíhala na mnohých místech přirozená integrace Romů do společnosti. Nejvýznamnějším dokladem tohoto procesu je snad fakt, že v roce 1936 ukončil studium Právnické fakulty Karlovy univerzity v Praze moravský Rom Tomáš Holomek z romské osady u Svatobořic na Kyjovsku.

Na konci 30. let se i v Československu projevily důsledky pronásledování německých Romů nacisty, které začalo prakticky okamžitě po nástupu nacistů k moci v roce 1933 a stále se stupňovalo. Protiromská opatření v Německu a od roku 1938 i v zabraném Rakousku měla za následek útěk mnoha romských rodin na území Československa. Odtud byli tito pro úřady nežádoucí migranti vyhošťováni na základě zákona č.117/27 Sb. o potulných cikánech zpět. Situace se zhoršila po připojení pohraničních oblastí Československa k Německé říši v důsledku mnichovské dohody v říjnu 1938.
 

Romové v Protektorátu Čechy a Morava
Po okupaci českého pohraničí začala být na území, přičleněném k Německu, okamžitě aplikována říšskoněmecká nařízení. Na základě říšskoněmeckého výnosu z 8. 12. 1938 o potírání cikánského zlořádu, byl v listopadu 1939 proveden soupis „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“. Většina Romů žijících v tzv. Sudetech byla později, podobně jako Romové z protektorátu uvězněna v koncentračních táborech (především Auschwitz II.-Birkenau).

Po obsazení zbytku Československa 15. 3. 1939 vznikl tzv. Protektorát Čechy a Morava. V tomto státním útvaru se postupně  pod řízení okupačních orgánů dostávaly jednotlivé složky státní správy.

Vyhláška ministerstva vnitra o zákazu kočování ze dne 30. 11. 1939 byla inspirována podobným opatřením v Německu. Protektorátní ministerstvo vnitra informovalo zemské úřady v Praze a v Brně takto: “Podřízeným úřadům a orgánům buď uloženo vyzvati všechny (potulné) Cikány, aby se do konce ledna 1940 trvale usadili a zanechali kočování. Kočovnické listy buďtež jim odňaty. Kdo neuposlechne, bude zařazen do kárných pracovních táborů“.  Na základě této vyhlášky došlo skutečně do začátku února k usazení všech dosud kočujících Romů.

Podle dalšího nařízení ministerstva vnitra (4. 3. 1940) podávaly četnické stanice pravidelné zprávy o Romech žijících v jejich obvodech, o jejich počtu, ubytování, zaměstnání atp. Podle souhrnné zprávy generálního velitele četnictva vypracované na žádost velitele německé pořádkové policie v protektorátu generála Riegeho se do konce ledna 1940 usadilo 70 - 80% všech Romů. Protektorátní administrativa mohla využít zprávy jednotlivých úřadů ke zpřesnění evidence Romů. Prvorepublikové údaje byly považovány za nespolehlivé, vzhledem k tomu, že zahrnovaly i množství Neromů žijících kočovným nebo polokočovným způsobem života. K 1. dubnu 1940 byl proto vypracován nový soupis, podle něhož žilo na území protektorátu celkem 6 540 osob označených za Cikány, kteří o rok později v září 1941 žili ve 464 obcích.

Již před vznikem protektorátu (2. 3. 1939) schválila vláda nařízení o kárných pracovních táborech, ve kterých měli být internováni muži bez zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat mj. o romské muže (důraz na tuto skutečnost kladl mj. Úřad říšského protektora).
 
Hodonín u Kunštátu
Kárné pracovní tábory  byly otevřeny 10. 8. 1940 v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu. Kárný pracovní tábor v Letech u Písku byl určen pro vězně z českých zemí a skládal se z 50 malých dřevěných baráčků určených pro letní ubytování a z jednoho velkého dřevěného baráku pro ubytování vězňů v zimním období. Kapacita tábora byla plánována na 240 vězňů v létě a 80 vězňů v zimě. Podobný tábor na Moravě byl umístěn v Hodoníně u Kunštátu a skládal se ze 3 dřevěných baráků, které mohly pojmout v létě 300 a v zimě 200 osob.

Do táborů měli být umístěni muži starší 18 let, kteří nemohli prokázat zdroj obživy. Po zákazu kočování měli být do těchto táborů zařazeni i muži z romských rodin, které by stále kočovaly, nebo ti, kteří by se vyhýbali práci. Pro úřady na jednotlivých místech neochotné nebo neschopné řešit problémy s usazením Romů tak vznikla možnost zbavit se „problémových“ Romů. Vězňové byli do tábora dodáváni okresními úřady, které regulovaly i množství Romů internovaných v kárných pracovních táborech. V seznamech těchto táborů byli Romové označováni velkým  písmenem C. Podíl takto označených vězňů tvořil 5 - 15% všech internovaných. Vězňové pracovali v obou táborech na stavbě silnic. Dozorčími orgány v táborech byli protektorátní četníci a tábory byly řízeny protektorátními orgány. Nacisté schvalovali veškerá přijatá opatření s tím, že v kárných pracovních táborech viděli možnost internace romských mužů.

Nástup Reinharda Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora na podzim 1941 znamenal zvýšení kontroly nacistických okupačních úřadů nad děním v protektorátu. Řešením tzv. cikánské otázky se zabývala kriminální policie. Úloha kriminální policie vyplývala především z nacistického pojetí Romů jako dědičně asociální skupiny, která podle nacistických pseudovědeckých teorií ohrožuje společnost  svým asociálním chováním. Rok 1942 se stal zlomovým rokem v řešení tzv. cikánské otázky nejen v Protektorátu Čechy a Morava, ale také v celé nacisty okupované Evropě.

Protektorátní vláda nejprve vydala 9. 3. 1942 nařízení č. 89/1942  o preventivním potírání zločinnosti, které bylo kopií obdobného říšskoněmeckého nařízení z roku 1937. Mimo jiné dostala kriminální policie právo uvalovat časově neomezenou vazbu ve sběrných táborech na tzv. asociální elementy. Na sběrné tábory byly s platností od 1. 1. 1942 přeměněny donucovací pracovny, kárné pracovní tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu popř. koncentrační tábor Auschwitz I. Romové (muži i ženy) mohli být uvězněni pokud by se vzdálili z místa pobytu bez povolení, pokud by nepracovali nebo pokud by spáchali trestný čin. Na rozkaz německé kriminální policie byly transporty vypravovány za doprovodu protektorátní uniformované policie do Ostravy, kde byly přebírány německou policií. V těchto transportech bylo v letech 1942 - 1944 odvezeno podle dochovaných dokumentů celkem 2 618 osob z toho 123 romských mužů a 121 romských žen.

Na počátku července 1942 byla provedena reforma protektorátní policie, která se tak ještě více přizpůsobila německému vzoru a vedení. Ústředním orgánem pro řešení tzv. cikánské otázky se stal úřad Generálního velitele neuniformované protektorátní policie. Jednotlivé kroky byly prováděny protektorátní policií (četnictvem a kriminální policií) pod dohledem německé kriminální policie.

Generální velitel neuniformované protektorátní policie vydal dne 10. 7. 1942 pokyny k provedení nařízení o potírání cikánského zlořádu z 22. 6. 1942 (podle říšskoněmeckého vzoru z roku 1938). Na jeho základě byl proveden soupis všech „Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu“ a ke dni 1. 8. 1942 byly zřízeny cikánské tábory v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Dnem soupisu se stal 2. 8. 1942, kdy jednotlivé četnické a policejní orgány na podkladě  údajů předvedených osob  vypracovaly obsáhlou dokumentaci o každé rodině i o jednotlivci. Rozhodnutí, zda se jedná o Roma nebo romského míšence, bylo v první  instanci ponecháno na jednotlivých policejních úřadech provádějících soupis. Důraz byl kladen na zjištění původu rodičů a prarodičů. Podle nacistické pseudovědecké teorie byl za tzv. cikánského míšence považován každý, kdo měl mezi svými 8 předky alespoň jednoho Roma.

Výsledky soupisu byly vyhodnocovány až do konce I. čtvrtletí roku 1943 Podle takto získaných údajů se soupisu podrobilo celkem 11 860 osob. Z tohoto počtu bylo policejními orgány označeno 5 830 osob za Cikány a cikánské míšence, 5 108 osob bylo označeno za osoby žijící po cikánském způsobu a konečně bylo napočítáno celkem 948 osob žijících na volné noze, pobývajících ve vězení, v nemocnicích atp. Ve druhé skupině tzv. osob žijících po cikánském způsobu bylo policií za Romy považováno  jenom 266 osob. Po uplatnění rasových kriterií tak bylo na základě soupisu podchyceno asi 6 500 etnických Romů a romských míšenců, kterým byly odebrány kočovnické listy, s odůvodněním, že prodejem údajně nekvalitních výrobků okrádají venkovské obyvatelstvo. Neromským kočovníkům byla kočovnická povolení ponechána. Projevilo se tak rasistické zaměření tohoto opatření. Část z nich byla okamžitě po soupisu uvězněna v tzv. cikánských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu.

Táborem v Letech u Písku prošlo za dobu jeho existence (srpen 1942 - květen 1943) celkem 1 308 osob. Jednalo se o celé romské rodiny a tábor jehož kapacita byla plánovaná maximálně pro 300 mužů byl přeplněn. Katastrofální stravovací a hygienické podmínky spolu s nemocemi měly za následek smrt asi jedné čtvrtiny vězňů (327 osob). Tábor byl pod správou českých četníků. Přes 500 osob bylo z tábora deportováno do koncentračního tábora v Osvětimi.

V cikánském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 - srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku táborových podmínek zemřelo 207 osob. Do koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800 vězňů.

V prosinci 1942 vydal šéf německé policie a SS Heinrich Himmler výnos o deportacích Romů do koncentračního tábora v Osvětimi II. - Birkenau. Rozkaz k provedení tohoto pokynu byl vydán Hlavním úřadem říšské bezpečnosti (RSHA) dne 29. 1. 1943. Podle původního plánu měli být nejprve deportováni vězni protektorátních cikánských táborů. Z důvodu výskytu epidemie tyfu v Letech u Písku i v Hodoníně u Kunštátu byli jako první deportovaní Romové ponechaní dosud na svobodě. Výběr osob určených k deportaci řídila německá kriminální policie, ale celá akce byla prováděna orgány protektorátní kriminální policie. Mezi hlavní kritéria patřila barva pleti.

Z Moravy přijel 8. 3. 1943 do koncentračního tábora Auschwitz II.- Birkenau první transport protektorátních Romů. Další hromadné transporty následovaly ve dnech 11. 3., 19. 3., 7. 5., 22. 8, 19. 10. 1943 a 28. 1. 1944 a bylo v nich odvezeno celkem 4 870 osob. Transporty 7. 5. a 22. 8. 1943 byly vypraveny z cikánských táborů v Letech u Písku a v Hodoníně u Kunštátu, které byly následně zrušeny. Do ostatních transportů byli vesměs nahnáni Romové žijící dosud na svobodě.

Na území protektorátu tak odhadem zůstalo na svobodě asi 200 Romů (část se ukrývala, uprchla na Slovensko). Další skupina Romů dostala od úřadů potvrzení o vyjmutí z transportu. Tato skupina se měla v budoucnu podrobit sterilizaci (k pokusům o její uskutečnění skutečně v průběhu roku 1944 došlo). Závěrečnou tečkou za likvidací protektorátních Romů se v roce 1944 stalo nařízení o výměně osobních průkazů z „rasově-biologického“ hlediska. Držitelům tzv. Cikánských legitimací (vydaných na základě zákona č. 117/27 Sb.), kteří nebyli označeni za Romy nebo romské míšence byly vydány běžné osobní průkazy.

V koncentračním táboře Auschwitz II.-Birkenau byli uvězněni společně s Romy z dalších evropských zemí přímo kontrolovaných nacisty (kromě protektorátu z Německa, Rakouska, Nizozemí, Belgie, Lucemburska, Polska atd.) ve zvláštním úseku označovaném jako „Cikánský rodinný tábor“. V dubnu 1944 bylo v táboře internováno asi 6 000 vězňů (z původních 22 000).  Práceschopní vězni byli potom deportováni do koncentračních táborů v Německu (především Buchenwald a Ravensbrück). V noci z 2. na 3. 8. 1944 byli zbývající vězňové v počtu 2 897 osob nahnáni do plynových komor.

Po osvobození se vrátilo 583 bývalých romských vězňů z koncentračních táborů. Na území protektorátu (i odtrženého českého pohraničí tak došlo k téměř úplné genocidě romských obyvatel. Odhadem 90% z předválečné romské populace bylo nacisty zavražděno. Nacistické pronásledování Romů se dá srovnat v protektorátu s osudem židovské komunity.
 

Romové v Československu  po roce 1945 
Druhá světová válka s sebou přinesla téměř úplné vyvraždění Romů v Čechách a na Moravě. Nacistickou genocidu přežilo asi 10% původního romského obyvatelstva v českých zemích (500-600 osob).Po roce 1945 začali přicházet za prací Romové především z romských osad na Slovensku. Podle soupisu Romů provedeného v roce 1947 státními orgány žilo v českých zemích již přes 16 000 Romů.Přicházeli především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo.

Slovenští Romové přicházeli z kulturně odlišného prostředí izolovaných romských osad do českých měst. Tento přechod byl spojen s přetrháním tradičních rodových vazeb uvnitř romské komunity i navenek. Do Čech a na Moravu přicházeli Romové především v 50. letech. Počet takto příchozích Romů narůstal a v roce 1989 se odhadovalo, že v Čechách a na Moravě žilo 150 -180 000 Romů. Z tohoto počtu tvoří dodnes asi 80 - 85% potomci slovenských Romů po staletí usazených v romských osadách. Asi 10% tvoří tzv. olašští Romové, kteří kočovali až do roku 1959 a zbývajících 5% tvoří potomci původních českých, moravských Romů a Sintů (němečtí Romové). Jednotlivé romské skupiny se od sebe liší především dialektem romštiny a zvyky. 

Po roce 1948 ve vztahu k Romům došlo nejprve k jejich formálnímu zrovnoprávnění (zrušení diskriminačního zákona č.117/27 Sb.), ovšem společensky zůstali Romové stále na okraji. Od druhé poloviny 50. let přistoupil tehdejší režim k otevřené politiceasimilace Romů.

Nejprve bylo zlikvidováno kočování zákonem č.74/58 o trvalém usídlení kočujících osob. Na základě tohoto zákona byl proveden soupis těchto osob, z nichž část tvořili Romové. Nejvýrazněji se zákon dotkl skupiny tradičně kočovných tzv. olašských Romů, ale postiženi byli i mnozí slovenští Romové, kteří přijížděli do českých zemí za prací. Na základě prováděcích předpisů potom měly osoby označené za „kočovníky“ zákaz vzdalovat se bez povolení z míst, kam byli usazeni.

Od počátku 60. let byly zavedeny tehdejšími národními výbory zvláštní seznamy Romů bydlících v jednotlivých místech. V roce 1965 na základě usnesení vlády bylo rozhodnuto o „rozptylu“ romského obyvatelstva. Usnesení bylo plánem na likvidaci nevyhovujících romských osad a „rozptýlení“ jejich obyvatel na různá místa. V praxi byla provedena likvidace 2 700 chatrčí. Asi 3000 rodin bylo přesídleno v rámci Slovenska a 494 rodin bylo přesídleno do Čech. Do roku 1970 se 109 rodin přesídlených do českých zemí vrátilo na Slovensko. Uvnitř českých zemí se likvidace dotkla 49 „nežádoucích cikánských soustředění“, což znamenalo přesídlení 435 rodin. 

Tento plán byl realizován do roku 1968. Na jedné straně došlo k likvidaci nejhorších (hygienicky a sociálně) romských osad, na druhé straně došlo k narušení tradičních sociálních vazeb uvnitř romské komunity. Přesídlením zanikal také tradiční hodnotový řád platný uvnitř romských komunit. Tradiční romská kultura i romský jazyk byly označeny za přežitek a Romové byli nabádáni k tomu aby např. neučili své děti romsky. Tehdejší režim ovšem poněkud zlepšil zdravotnickou a sociální péči.

V roce 1968 došlo k jisté celospolečenské demokratizaci poměrů. Toho využili mj. Romové a založili první romskou organizaci - Svaz Cikánů-Romů. Tato organizace se snažila o udržení a propagaci romské kultury a snažila se také pomáhat v řešení sociálních problémů. Od počátku 70. let vyhlásily státní orgány program tzv. společenské integrace Romů. Částečné podpory se dostalo i romskému jazyku. Na mezinárodní úrovni se Romové z Československa aktivně podíleli na ustavení Mezinárodní romské unie. Tato aktivita skončila v roce 1973 kdy byl Svaz Cikánů-Romů na nátlak státních orgánů zrušen.  Od poloviny 70. let začala být znovu uplatňována asimilační politika (zákaz romského jazyka, sterilizace romských žen atp.).

Atmosféra se poněkud uvolnila až v polovině 80. let, kdy bylo vzácně možné v malých nákladech publikovat v romštině a bylo možné začít hovořit o romské kultuře.

Politika státních orgánů v letech 1945 - 1989 měla ve svých důsledcích dva základní aspekty. Na jedné straně došlo k formálnímu zrovnoprávnění Romů a ke zlepšení jejich materiální situace (zlepšení životní úrovně, přístup ke vzdělání). Na druhé straně došlo k přetrhání tradičních vazeb a ke zničení tradičních norem. Romové neměli možnost rozhodovat sami o svém osudu, byli pouhým objektem státní politiky.

 
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.