Rodina Žigova

Romská historie

Řemesla

Romská řemesla a způsob obživy
Eva Davidová

U mnoha lidí v naší společnosti stále přežívá názor, že Romové nikdy nic opravdu užitečného neuměli, že byli příživníky, že se až do padesátých let 20. století převážně živili jen příležitostnými formami obživy, překupnictvím, a že většina romských žen kradla slepice a potraviny, vykládala z karet a ruky a že Romové vůbec až na výjimky různě podváděli. Je pravda, že tyto formy obživy někteří provozovali ještě v poválečném období, ale opravdu jen někteří a navíc diferencovaně podle skupin a prostředí, kde žili nebo kde se pohybovali. Málokdo ví, že Romové ovládali kromě hudebních dovedností mnoho řemesel, která však v důsledku industrializace, a hlavně čtyřicetiletého tlaku předchozí socialistické společnosti většinou zanikla nebo přestala být potřebná. A dnes, kdy se v devadesátých letech propadli do daleko větší nezaměstnanosti než ostatní obyvatelstvo, jsou mnohdy považováni jen za zahaleče, čekající pouze na podpory v nezaměstnanosti, výplaty sociálních dávek či důchody. O tom, zda tuto situaci sami zavinili a zda jsou s ní spokojeni, už ostatní lidé obvykle neuvažují.

A přitom Romové byli i u nás ve vysokém procentu zručnými řemeslníky, hudebníky nebo provozovateli dalších zaměstnání. Z doby před sto lety to dokládá i soupis profesionálního složení Romů, uskutečněný v roce 1/893 v Uhrách. Na území Slovenska, v tehdejších Horních Uhrách, žilo v šestnácti župách zhruba 36 tisíc Romů, z nichž pouze asi šest set osob kočovalo, dva tisíce bylo polousedlých a zbývající většina byla usedlá. Tento soupis dosvědčuje překvapivou skutečnost, že už tehdy bylo 78 procent Romů zaměstnaných, včetně řemeslníků a sezonních pracovníků, a pouze 22 procent nezaměstnaných a „jinými druhy obživy se živících“, což byly hlavně ženy a mládež. V převažující skupině pracujících Romů byla většina kovářů, kotlářů a jiných zpracovatelů kovů (4 598 Romů) a téměř stejný počet (4 062) byli hudebníci – tedy dvě nejtypičtější romské profese, které si udržují po staletí a které si donesli už ze své indické pravlasti. Tak kupř. v Liptově se tehdy kovářstvím zabývalo 47,5 procenta všech romských mužů. Zajímavé je i zjištění, že 18,5 procenta všech „Cigánů“ v tehdejší rakousko-uherské armádě byli kováři. Na Spiši tehdy pracovali romští kováři téměř v každé obci.

Možnosti zaměstnání těch Romů, kteří v předválečné Československé republice neměli své řemeslo, hudbu nebo jiný vlastní druh obživy, byly velmi omezené. Na Slovensku, odkud většina Romů v současných českých zemích pochází, převažovalo zemědělství a lesnictví (56,8 procent oproti 24,1 procentům v ČR), zatímco průmysl a živnosti zde existovaly v podstatně menším procentu (19,1 oproti 41,8 procentům). Nejchudší bylo právě Slovensko východní, které mělo ještě dlouho po roce 1918 převážně malovýrobní charakter. Celkově početná zde byla proto i skupina chudiny – nádeníci, příležitostní dělníci stavební i zemědělští. Tato situace vedla před vznikem první republiky i ve dvacátých letech ke značné vlně vystěhovalectví – ale Romové ani tuto možnost neměli. Byli udržováni na okraji společnosti, která sama měla vážné problémy. Proto byli na tom nejlépe ti z nich, kteří měli své řemeslo, svůj vlastní způsob obživy.

Za socialistické společnosti, v období 50.-80. let, byla sice v Československu většina romských mužů, a dokonce i vysoké procento žen, zaměstnána, ale převážně jako nekvalifikovaní dělníci na stavbách, ve službách, v různých podnicích a zemědělských družstvech. Romská řemesla začala upadat již v první polovině 20. století v důsledku postupující industrializace, ale ještě více v důsledku tlaku tehdejší společnosti na vše specificky romské, takže koncem 50. let a v 60. letech docházelo postupně k zániku mnoha romských řemeslných dovedností.

Historické, tradiční romské způsoby obživy zažilo z vlastní zkušenosti jen asi třicet procent z pozdějších romských generací. Mladší Romové, narození po roce 1945 a později, kteří už vyrůstali a žijí výhradně v České republice, jsou těmito dovednostmi ovlivněni jen zčásti nebo jen zprostředkovaně – staršími členy rodiny a komunity.

Mezi tradiční romské řemeslné dovednosti patřilo zpracování kovů; nejznámějšími byli vždy kováři, kotláři, řetězáři a zvonkaři. Kovářství, kotlářství, kovotepectví i šperkařství se udrželo u Romů dodnes v jihovýchodní Evropě – v Maďarsku, Bulharsku, Makedonii, Rumunsku a dalších balkánských zemích, kde je stále živé. V českých zemích kotlářství prakticky zaniklo po druhé světové válce.

Kotlářství bylo výsadou převážně Romů olašských, kočovných Kalderarů. Ještě v počátku poválečného období některé tyto rodiny a skupiny mistrně vyráběly a pak samy na trzích prodávaly měděné kotle, kotlíky, pánve či talíře. Později romští kotláři tyto výrobky vyráběli obdobnou technikou i z hliníku – jednoduchým postupem, vyklepáváním a vytepáváním. Hledání odbytu pro jejich výrobky bylo spojeno s nutností dalšího putování. Výrobky vyměňovali převážně za potraviny nebo je prodávali na trzích. Až do konce padesátých let Kalderari vykonávali své řemeslo i v českých zemích, většinou však už jen jako polonomádští pocínovači – opravovali velké kotle a hrnce pro závodní kuchyně, ale i drobné nádobí soukromníkům. Od začátku šedesátých let, kdy byli nuceně usazeni, se počty kotlářů rychle menší. Svou tradiční výrobu museli tedy vyměnit za opravářskou práci – záplatování a cínování starších kotlů a nádobí. Kotlářství stejně jako kovářství a mnoho dalších rukodělných řemesel bylo postupně vytlačováno průmyslovou sériovou výrobou, a to nejen v případě řemesel romských.

Kovářství je nejtypičtější a nejstarší romské řemeslo, kterým se živili předkové dnešních Romů po celá staletí. Místní obyvatelstvo si jich vážilo a mnohde byli ještě i krátce po roce 1945 jedinými obecními kováři. Dříve však byla jednoduchá dílna romského kováře přenosná: sestávala z malé železné kovadliny, romsky zvané amoňis nebo kovinca, což byla krátká železná tyč s nákovou, zaražená do země. V minulosti totiž romský kovář, na rozdíl od kováře evropského, nepracoval ve stoje, ale vsedě se zkříženýma nohama nebo vkleče, podobně jako jeho dávní indičtí předkové. Tito polonomádští kováři – charťasa – se mohli tedy pohybovat z místa na místo, což bylo velmi výhodné z hlediska odbytu jejich výrobků. Dodnes takto provozují své kovářské řemeslo zčásti v Bulharsku, Rumunsku i jinde na Balkáně, zatímco v našich zemích tento starý způsob zanikl v padesátých letech. Základní součástí této přenosné dílny byl i měch, zvaný pišot, z beraní nebo kozí kůže, s dvojitou dřevěnou lištou a průvlekem pro palec ruky, v dolní části opatřený kovovými rourkami. Tento přenosný měch byl buď jednoduchý, nebo dvojitý, kdy rozevřením dlaní obou rukou byl nasáván vzduch, který při zavření začal proudit do výhně, do ohniště, vigňa. Párový měch musel kováři pomoci ovládat pomocník, obvykle člen rodiny. Až později začaly převažovat kovářské dílny trvalé a některé z nich se zachovaly na Slovensku dodnes, na Spiši, Gemeru a jinde, jako samostatné dřevěné „boudy“ – dílny, kuzně. V nich pracují kováři už vestoje a velký měch je zavěšen do dřevěné konstrukce vedoucí k výhni. Kovářské nástroje se však příliš nezměnily: kladivo – svirin, kleště – siľavis, průbojník – čalavkerdo, dorňikos, sekáč – duršlovo, kropenka – vachtura a další, jejichž názvy se liší podle jednotlivých lokalit a dialektů.

Kováři dlouho používali dřevěné uhlí – kaštuno angar, které si dříve sami pálili v milířích. Pokud jde o nejtypičtější romské kovářské výrobky – charťaskeri buťi, byly a jsou to hlavně tzv. cikánské hřebíky – romane karfina s větší nebo dvojitou „rozbíjenou“ hlavičkou, řetězy – lanca různých velikostí, podkovy – petalos různých typů, kramle – šingľi, motyky – graca, různá kování a všechno, co je třeba do domácnosti i do zemědělství. Mezi těmito kováři byly postupně velké rozdíly – podle jejich schopností, a tím i ve společenském postavení mezi lidmi svými i okolními.

Současní charťasa udržují alespoň částečně tradici tohoto romského řemesla, někteří však už za pomoci moderní svářečské techniky. Tuto tradici rozvíjejí i jako kováři umělečtí, v čemž dosahují pozoruhodných výsledků, jako kupř. Andrej Patkáň (1923) z Bardejova, který donedávna vyráběl mříže, svícny, lavičky, zábradlí i drobné předměty, stejně jako Eugen Fejco (1932) a další. Zvláštních kvalit dosahuje umělecké kovářské družstvo v Dunajské Lužné u Bratislavy (dříve Podunajské Biskupice), které bylo založeno již za doby Svazu Cikánů-Romů v roce 1970 a které dnes působí jako umělecké družstvo Rigokov pod vedením rodin Rigovců a Šarközyovců. Obě skupiny vytvářejí umělecky kované předměty i nábytek, vyrábějí repliky kovových prvků při opravách památkových objektů a mají zakázky u nás i v zahraničí.

Zvonkařství patřilo donedávna rovněž k tradičním romským řemeslům, i když ne tolik rozšířeným. U nás i v Evropě tito zvonkaři donedávna z bronzu odlévali zvonky a zvony různých velikostí, a jako šperkaři také sponky a spínadla, náhrdelníky, a dokonce i prsteny. Používali většinou starší suroviny, sbírali zlomky z mosazi, mědi, cínu, zinku a olova a ty pak tavili a odlévali z nich potřebné výrobky. Odlévané zvonce, jejichž výrobní postup je prastarý, umí dnes vyrábět již jen málo zvonkařů na Slovensku. Mnohem rozšířenější se stala výroba zvonků a zvonečků z mosazi nebo hrubšího plechu, různých velikostí a tvarů – pro krávy, ovce a kozy. Vyznačený tvar z tohoto materiálu zvonkaři vystřihnout a než dojde k vytepání a zaoblení stěn zvonce, přinýtují ouška do středu ještě nepřestřihnutého plechu, zvenku na zavěšení řemenu a zevnitř tzv. srdéčka, koženým tenkým páskem. Velké zvonce – kolompo, pro dobytek mají hrubší hlas a menší zvonečky – čengoro, pro ovce, hlas vyšší. Zvonkařství zaniklo v širším měřítku u nás v průběhu šedesátých let, přesto je někteří Romové na Slovensku dodnes ovládají – vyrábějí nejen zvonky vyklepávané, ale dokonce i odlévané. O tyto zvonce je stále velký zájem.

Dřevozpracující řemesla – korytářství, košíkářství, výroba košťat, dříve i ozdobných holí a výroba dřevěného uhlí – patří rovněž k typicky romským řemeslným dovednostem. Zatímco poslední dva jmenované druhy už zanikly, prvé tři druhy jsou živé dodnes.

Korytářství je u nás doménou malé skupiny tzv. rumunských Cikánů – korytářů, jejichž předkové do našich zemí přišli v 19. století z Rumunska. Dodnes tvoří menší specifickou skupinu, která sama sebe nepovažuje za Romy, s nimiž se ani nestýká, a považuje se spíše za Rumuny. V korytářském řemesle používá dokonce i rumunskou terminologii. Ještě před válkou pracovali i v Čechách a na Moravě; dnes však žije už jen několik příbuzenských rodin na východním a severovýchodním Slovensku, hlavně v Podčičvě u Vranova nad Topľou, a na Slovensku jižním, u Komárna. Dodnes vyrábějí s velkou řemeslnou zručností velká i menší koryta – na „zabíjačky“; na maso i na těsto pak malé kulaté dřevěné mísy s držadly – vahance, ale i vařečky, velké i malé lžíce, naběračky a další užitečné i krásné předměty do domácnosti i hospodářství. Nevelký počet těchto rodin již po mnoho generací předává znalost této namáhavé, ale zcela ojedinělé řemeslné práce z otce na syna. Velká koryta vytesávají nejčastěji z kmenů topolu, jehož kmen po odvětvení rozřezávají na délku koryta (150-180 cm). Kmen rozříznutý na dvě stejné polovice poskytne materiál na deset až šestnáct koryt, podle velikosti. Technologický postup je velmi náročný – od hrubého tvarování speciálními sekerami přes zaokrouhlování sekerami menšími až po jemné vydlabávání a vyhlazování tzv. teslicí a nakonec speciálním delším nožem s rukojetí na obou koncích. Z tenčích větví jsou pak zhotovovány lžíce, vařečky a další menší předměty, často doma, třeba v zimním období, zatímco koryta se musejí vyrábět venku, obvykle u potoka. Do sedmdesátých let své výrobky prodávali na trzích nebo po okolních vesnicích, ale dnes se tomuto řemeslu věnují většinou pouze na objednávku. Lžíce a jiné drobné výrobky však mají v zásobě na prodej vždy. Korytářstvím se dodnes živí ještě mnoho těchto Romů – Rudarů a Lingurarů – v Maďarsku a všech balkánských zemích; u nás však je budoucnost tohoto řemesla ohrožena, protože mladí se mu již nechtějí pro jeho náročnost věnovat.

Košíkářství, výroba opálek a košťat byla a dodnes je zdrojem obživy mnoha usedlých Romů, ať již zdrojem trvalým, nebo příležitostným. Stále bývá vedlejší sezonní prací na přivýdělek v zimním období pro muže – jak důchodce, tak dnes i pro mnohé mladé muže bez zaměstnání.

Košíkářství je u Romů tedy dodnes rozšířeno, a to nejen na Slovensku, ale i v Čechách a na Moravě. Košíkáři se dělí na ty, kteří pletou z vrbového neloupaného proutí jednoduché koše na brambory nebo opálky na krmení dobytka, a na ty dovednější, kteří pletou z loupaného, často předem vařeného, bílého proutí krásné koše a košíky na ovoce, vejce nebo na houby, opálky, misky a košíčky na ruční práce či doplňky do současné domácnosti. Nejzručnější z nich dodnes vyrábějí proutěný nábytek, koše na prádlo, ozdobné košíky a jiné výrobky, krásně vzorově vypletené – např. v Nacině Vsi u Michalovců, v okolí Rimavské Soboty a Rožňavy, ale i v českých zemích – u Jihlavy či Brna. Na slovenském Gemeru, na Spiši i jinde se dodnes udrželo a rozvíjí i pletení rozhoží a výroba opálek z loubků, z loupaného štípaného dřeva.

Výrobci košťat patří na rozdíl od košíkářů k méně zdatným, i když zhotovení funkčně dobrého koštěte není rovněž jednoduché. Vyrábějí dva druhy košťat: kulatá bez konstrukce, s dřevěným pořízkem a rozšířenou spodní částí na zametání, nebo košťata plochá, zhotovená z výpletu prutů shora na dřevěné konstrukci s pořízkem, která jsou mohutnější a vhodná v zimě i na sníh; oba typy jsou z vrbového proutí.
    
Romové vždy v širším měřítku využívali i další přírodní materiály, protože byly a jsou pro ně bezplatně dostupné. Patří mezi ně i hlína. Ještě v poválečném období se některé romské ženy na Slovensku živily vymazáváním stěn interiérů a pecí, hlavně na jižním a východním Slovensku, muži pomáhali místním obyvatelům stavět domy s výplní hlíny mezi dřevěnou konstrukcí stěn.

Výroba valků – surových nepálených cihle byla a je mezi mnohými Romy velmi rozšířená. Zřejmě se jí naučili dříve při pomoci místním obyvatelům, ale zcela určitě s vlastní výrobou těchto hliněných cihel začali již dávno jak pro vlastní potřebu, tak ve velkém – pro výrobu na prodej. Donedávna byla tato výroba zdrojem obživy mnoha romských rodin v našich zemích i v mnoha zemích sousedních. Trvaleji se touto prací zabývaly sezónně hlavně ženy a větší děti, zatímco dnes valky vyrábějí mnohde, hlavně na Slovensku, i muži. Mísením vhodné, nejlépe jílové hlíny s kousky slámy nebo plev vytvářejí hmotu, kterou vtláčejí do doma vyrobených jednoduchých dřevěných forem o rozměrech 25 x 15 x 15 cm. Vyklopené hliněné cihly rovnají vedle sebe a nechávají na slunci sušit. Jejich výroba ve velkém, na prodej, přetrvala v někdejším Československu do konce šedesátých let, např. ve středisku sezónní výroby valků Hlinisko v Muráňské Dlhé Lúce a v Krásné Horce v okolí Rožňavy, v okolí Trebišova i jinde. V současné době se dochovala výroba valků převážně v malém, pro stavbu vlastních obydlí, na něž je řada Romů dosud používá. (Stále více rodin si však staví své nové rodinné domky už z pálených cihle, tvárnic nebo ze dřeva.)
    
Do skupiny zpracování přírodních materiálů patří i rukodělná výroba kartáčů a štětek z pročesaných prasečích štětin nebo častěji z koňských žíní; ta však již v průběhu šedesátých let u nás zanikla. Dále sem patří i oblast textilní řemeslné výroby, hlavně tkaní šňůrek na tzv. krosienkách, což byl zjednodušený malý ruční stav. Tvořily ho dřevěné destičky – dorora, v nichž se nitě vertikálně pohybovaly ve vypálených štěrbinách. Vedle každého takového podlouhlého otvoru byly vypáleny ještě otvory kulaté, přes než byly provlečeny nitě, čímž vznikla dvojitá osnova. Konec osnovy měly dříve ženy připevněný buď k zemi, častěji však na vlastní palec natažené nohy. Romští muži vyráběli lana a silné provazy, používané při práci v lese, ke koňským potahům nebo při stavbě domu. Byla to výroba dosti výnosná, protože byla ojedinělá a o výrobky byl zájem. V našich zemích však již zanikla.

Dodnes někteří usedlí Romové vyrábějí také hudební nástroje. Mezi jejich nejdávnější výrobky tohoto druhu patří grumla – jednoduchý kovový nástroj, přenesený Romy z Indie do Evropy už v dávném středověku a rozšířený v řadě slovanských zemí. Jde o malý kovový rámek tvaru podkovy, v níž je pružinka, která je uváděna do pohybu hráčovým prstem brnkáním, ústa vytvářejí pak ozvučnici. Donedávna uměli vyrobit grumlu i romští kováři.

Hudebníci, romští muzikanti – lavutara, městští i vesničtí, profesionální i amatérští, tvoří zvláštní a zcela specifickou skupinu. Po mnoho staletí byli a jsou spolu s romskými kováři nejrozšířenější a nejváženější skupinou mezi tradičně usedlými Romy na Slovensku, na jižní Moravě i jinde, v posledním období po roce 1945 i v českých zemích. Na této skutečnosti se nic nezměnilo ani v současnosti, i když jejich počty a role prošly proměnou. Velké hudební nadání Romů je všeobecně známo a oceňováno už po několik staletí, a to nejen u nás. Podle hudebních schopností, stylu hry a místa, kde či komu hráli, docházelo ve skupině romských muzikantů k velké vnitřní diferenciaci společenské, v charakteru životního způsobu i ve vztahu k Romům ostatním. Jednu skupinu představují muzikanti vesničtí, kteří dodnes hrají místním obyvatelům při jejich rodinných a dalších slavnostech i příležitostech a výrazně se odlišují od profesionálních hudebníků městských, hrajících za pravidelnou mzdu v kavárnách či vinárnách (nebo dříve na panských sídlech). Hráli a dodnes hrají převážně ve skupinách, tzv. cikánských lidových hudbách (bandách), v sestavě, kterou tvoří primáš – první houslista, kontráš – violista, nezbytný cimbalista a basista, někdy i klarinetista. Tato sestava byla a je v posledních dobách rozšiřována ještě třeba o violoncello, o saxofon a stále oblíbenější harmoniku – akordeon. Kromě těchto tradičních romských „cimbálovek“, které však v tomto složení původně romské zcela nejsou, hrají dnes mladší hudebníci v tzv. moderních skupinách, v odlišném nástrojovém složení, buď pravidelně k tanečním zábavám či posezením – tehdy za mzdu, nebo příležitostně – za smluvenou odměnu.

Profese hudebníků vyžadovala vždy specializovanou kvalifikaci, kterou však dříve nezískávali na hudební škole, ale od svých otců – muzikantů, starších bratrů nebo příbuzných. Hrát na housle či jiný nástroj, mnohdy na několik najednou, se romští chlapci učí od dětství a talentovaní z nich se stávali členy kapely třeba už od dvanácti či čtrnácti let. Ve větších městech České republiky je dnes vždy alespoň jedna nebo několik romských hudebních skupin, obvykle poloprofesionálních. Do duboucna by bylo třeba hudební talent Romů ještě více rozvíjet a využít – nejen z hlediska zlepšení jejich obživy, ale pro kulturní obohacení všech.
    
Výrazně odlišný byl u nás ještě do začátku šedesátých let způsob obživy skupin Romů olašských, do roku 1959 kočovných či polokočovných. Olašské ženy už po staletí ovládají věštění z ruky a hádání z karet. Tato jejich dovednost vycházela ze znalosti chiromantie a tarotu, který se v Evropě objevil současně s dávnými předky Romů. V minulosti nešlo při věštbě jen o formy obživy, ale o skutečnou znalost a vědění. V poválečném, posledním období si takto občas přivydělávají některé olašské Romky, aniž by však podstatu vykládání znaly; dovedou však psychologicky působit a instinktivně improvizovat.

Koňské handlířství bylo po mnoho staletí rozšířeno hlavně u etnické podskupiny Lovárů – Lovare, žijících a do roku 1959 kočujících po území Čech, Moravy i Slovenska. Tento specifický způsob obživy vycházel z jejich výborné znalosti koní, s nimiž prováděli dlouho před následným prodejem nejrůznější léčitelské a „omlazovací“ praktiky; potom je prodali za několikanásobek jejich skutečné ceny. Od rolníků obvykle koupili staršího koně horší kvality (bogos – herka), určitý čas ho krmili, léčili bylinkami a prováděli s ním různé praktiky, které však nikomu neprozrazovali. Dříve než své koně odvedli na koňský trh, obrousili jim staré zuby, do krmení přidali arzen – pro lesklou srst a jasné oči, dali jim mírně napít alkoholu nebo dokonce do kopyta předtím zatloukli malý dřevěný kolík, aby kůň bujně skákal, a tak vypadal mladě. Často i zkušený znalec koní od nich pak draze koupil takového koně, který svůj skutečný stav ukázal až později, kdy však oklamaný kupec romskou skupinu na místě už nezastihl. Tímto způsobem a ve větším rozsahu se mohli  koňským handlířstvím zabývat tedy jen Romové kočovní, kteří se na svých cestách pohybovali z místa na místo. Olašští Lovare polokočovní, kteří měli svá zimní sídla, v nichž někteří pobývali i během roku, museli při tomto podnikání postupovat obezřetněji a poctivěji – jako třeba v případě Lovarů z Kendic a Rožkovan na Prešovsku, olašských Romů z Topolčan, Nitry i řady dalších. Ti využívali i rozdílnosti jednotlivých oblastí, kdy koně nakoupené v horských oblastech hnali do úrodných rovin Zemplína či jinam, kde je na trzích prodávali.

Překupnictví je způsob obživy charakteristický pro některé Romy dodnes. S koňským handlířstvím bylo někdy spojeno, ale většinou se jím zejména olašští Romové živí samostatně. Dříve se jím zabývala hlavně mládež a ženy, které skupovaly staré šaty, hadry, peří i jiné věci a prodávaly je nebo vyměňovaly za jídlo nebo průmyslové výrobky. V současnosti je překupnictví v části romského etnika stále více rozšířeno, hlavně v Čechách a na Moravě. Má však jiné formy: místo dřívějšího obcházení domácností mají mnozí Romové už své malé pouliční či skutečné krámky, v nichž prodávají levnější textilní i jiné zboží. Často jde o překupnictví a obchody „ve velkém“, ale ani to už není specifikum jen romské. V posledním desetiletí narůstá počet romských podnikatelů.
    
Po staletí tak působily na Romy odlišné tradice, které u nich utvářely i odlišné motivační, postojové a schopnostní pracovní předpoklady. V období uplynulých padesáti let, kdy Romové postupně ztráceli svá tradiční řemesla a způsoby obživy, jež je činily alespoň do určité míry soběstačnými, se tedy naprosto změnily možnosti jejich uplatnění. Tzv. socialistická společnost jim jejich řemeslné dovednosti a schopnosti vzala či zdeformovala a spolu se snahou o „zařazení“ do života a „pracovního procesu“ z nich učinila většinou nekvalifikované dělníky bez skutečného vztahu a motivace k práci, učinila je na společnosti závislými, vzala jim jejich samostatnost.
Žádné komentáře
 
Toto je zápatí Vašich stránek. Text můžete změnit v administraci v 'Nastavení stránek'.